Kolik psů musí Ä?lovÄ›k mít, aby si na jejich odchod zvykl? Když pÅ™ijde jejich Ä?as, bolí to. Co teprve, když odejde neoÄ?ekávanÄ›, v plné síle…

Existuje nÄ›jaké nebe? A mají psi své, nebo se tam můžeme sejít? A budou tam i ostatní bytosti, které jsem potkal? Bude tam nÄ›kolik vrabců, které jsem jako kluk zastÅ™elil vzduchovkou? Mouchy, kterým jsem utrhl kÅ™idélka? Krysa, na které jsem v rámci studia provádÄ›l vivisekci? A co desítky žížal, svíjejících se na rybářském háÄ?ku, nebo ryby zoufale bojující o život na konci vlasce? Kohouti, kteří byli shledáni nadbyteÄ?ní? Jehňata, která jsem pomáhal rodit, aby pozdÄ›ji naplnila mrazicí box? Budou tam?

Která šílená mysl sestavila slátaninu o nesmrtelné duÅ¡i a oÄ?istci za pozemské hříchy? Rodíme se v bolestech, s jedinou jistotou, že opÄ›t zemÅ™eme, a s velkou pravdÄ›podobností, že to bude také v bolestech. V mezidobí prožíváme krátká období nadÄ›je a euforie, vykoupená beznadÄ›jí, bezmocí a rezignací. Toužíme po klidu a dÄ›síme se ho. Dokázal by nÄ›kdo z nás vymyslet rafinovanÄ›jší muÄ?ení inteligentní bytosti? Zároveň nadÄ›ji brát a dávat, pozdvihnout a odhodit do prachu, to vÅ¡echno pÅ™i vÄ›domí nevyhnutelného zániku? Jak snadné by bylo litovat se v bezvýchodnosti Ä?i užívat si v radosti…

Co by nutilo nesmrtelnou duÅ¡i podstoupit taková muka ve smrtelném tÄ›le? Zvolil by si nÄ›kdo takovou kratochvíli - život Ä?lovÄ›ka je vzhledem k nesmrtelnosti, tedy nekoneÄ?nu, ménÄ› než pouhý mžik - dobrovolnÄ›? Nejsou-li duÅ¡e šílené, což nelze vylouÄ?it, existuje pouze jediná odpovÄ›Ä? - toto je oÄ?istec, právÄ› zde.

Bezduchá hromádka bílkovin je z mých rodiÄ?ů i prarodiÄ?ů, bude ze mne, mé ženy i naÅ¡ich dÄ›tí. Má-li tohle nÄ›jaký smysl, musel lidský rod spáchat nÄ›co straÅ¡ného, že jsme odsouzeni k životu v nevÄ›domí…

 

Žalý

Publikováno: Pondělí, Listopad 17th, 2008 v 0.00. Zařazeno do kategorie Žalý. Podporuje RSS 2.0.