niggly » Sme�?ky

Sme�?ky

…někdy na úsvitu věků

Černý havran pohlédl na Medvědí ucho. Na dosud hladké kůži nejmladší ženy ná�?elníka se třpytily kapky rosy, posbírané při ranním útěku z naleziště jedlých hlíz. Plné boky i vzdouvající se kožešina na hrudi jej naplňovala majetnickou pýchou a odkrvovala mozek. Nebyl však �?as na milostné hrátky. Nejpozději při průchodu stínu obřadním kruhem bude jejich útěk zpozorován. Než budou mít slunce za zády, musí dojít po proudu řeky až k hranicím kmenového území. Teprve potom snad naplní sen mít vlastní sme�?ku…

…velkoměsto sou�?asnosti

“…jsou pry�?! Jsou pry�?!” kři�?el Tony a pro zdůraznění svých slov chrastil vyhazovacím nožem. “Přive�?te mi ty hajzly. Hned!” vydával rozkazy šéf gangu Big Frou. Vytetovaný jaguár na paži tan�?il smrtonosný �?ardáš a ná�?elníkovo ego sku�?elo v nejtemnějším koutku duše. Uniknou-li, bude to první porážka od vítězných voleb, které ho vynesly do �?ela gangu. Není konce bez za�?átku, a za�?átek právě nastává…

Pronásledovatelé stanuli na hranici městského bloku. Sledovali uprchlíky na protější straně náměstí. Ležérně postávající příslušníky Psího gangu, vládců sousední �?tvrti nebylo lze přehlédnout. Odhad sil byl jednozna�?ný, osud uprchlíků nejistý. Trest za neúspěch předvídatelný. Big Frou dostal svůj odpo�?et…

Mnoho tisíc let dělí obě sme�?ky, a přesto si příběhy podávají ruce přes propast věků. Sme�?ky byly, jsou a pravděpodobně také budou. Stejně jako hmota, i lidé se snaží při narušení rovnováhy zaujmout nejstabilnější hladinu…

Nic nového jsem nevymyslel. V knihách, filmech i vědeckých pojednáních jsou podobné jevy popsány, řešeny a vyřešeny. Místy nejen letmý dotek se sociálním darwinismem svádí ke zjednodušenému pohledu, zařazení do futurologické scifi. Doufejme, že to tak opravdu je. Při zohlednění sociálních trendů, stavu přírodních zdrojů i geopolitické situace se víra může zdát jistotou. Nevím, zda jsou nazna�?ené odpovědi správné. Nevím, zda vůbec kladu správné otázky. Pokud však další text přiměje k zamyšlení, je to dobře. Ať již je výsledek jakýkoliv.

Neberme se příliš vážně, budoucnost náš názor stejně nezajímá. Následující text je surovina k dalšímu zpracování, dochucení, přemletí �?i zatracení. Není to dogma. Vítejme do tajemného, a přesto přirozeného světa sme�?ek :-)

Co jsou to sme�?ky

aneb krev není voda a o �?em se bavíme…

Jednoduše ře�?eno explicitním způsobem stanovená skupina (zpravidla) lidských jedinců, která se jednozna�?ně vymezuje proti okolnímu (sociálnímu) prostředí. Interní uspořádní sme�?ky, tedy hierarchie a způsob řízení může nabývat nes�?etných podob a variací, ostatně v historických pramenech lze najít množství příkladů. Pracovně si dovolím rozdělit sme�?ky na dva základní typy:

sme�?ky I.typu bývají zpravidla prvotní, živelně vzniklé a jedinec (�?len sme�?ky) považuje své �?lenství za nepsaný zákon, který nejen nehodlá porušit, ale ve valné většině eventualita opuštění sme�?ky vůbec není nastolena.
naproti tomu sme�?ky II.typu zpravidla vznikají jako cílené sdružení jedinců za ú�?elem dosažení spole�?ného cíle a odchod jednotlivých �?lenů je při dodržení ur�?itých základních pravidel zcela běžný a nemívá žádné fatální následky.

Uvedená kategorizace je pouze jedním z mnoha různých pohledů. Charakteristika sme�?ky zpravidla nenabývá uvedených krajních hodnot, spíše lze uvažovat o konvergenci ke klasickému nebo modernímu typu. Typ sme�?ky je také proměnlivý v �?ase, neboť je důsledkem jak interního vývoje mocenské hiearchie, tak reakcí na stav okolního prostředí a cílů sme�?ky. Pro ú�?ely �?lánku budu uvažovat o sme�?kách blížících se II.typu, což rozhodně není omezení vstupních podmínek. Sme�?ky, které se blíží charakteristice I.typu představují (v technologické �?ásti světa) spíše gangy a gerily bez přímého vlivu na řízení událostí. Lze oprávněně předpokládat využití jejich militantního potenciálu sme�?kami vyššího typu. Nelze však jejich existenci opomíjet. Dokonce nelze vylou�?it ani jejich renesanci a výrazné rozšíření, avšak v takovém případě je �?tení i psaní podobných �?lánků ztrátou �?asu, který lze lépe využít k modlitbám nebo výcviku ve zbrani.

Z mého pohledu základní charakteristika sme�?ky je vzájemná osobní znalost všech jejích �?lenů navzájem, tedy systém každý se zná s každým. Lze připustit (zpravidla krátkodobé) rozšíření tohoto pravidla na zástupnou známost, princip předpokladu důvěry v osobu, kterou osobně zná osoba známá, fakticky přítel přítele. Toto rozšíření však již představuje bezpe�?ností riziko a dlohodobě není udržitelné. V případě ohrožení sme�?ky jej nelze aplikovat. Další stupeň, totiž důvěra v přátele přátelů přátel je již pro sme�?ku jednozna�?ně likvida�?ní.

Požadavek osobní znalosti není sice jedinou, ale v každém případě nutnou podmínkou k ozna�?ení a fungování sociální skupiny jako sme�?ky. Porušením tohoto principu jsou fatálně ohroženy samo�?istící schopnosti sme�?ky. Pouze přímou odpovědností každého jednotlivého �?lena s možností vyřknout soud nad ostatními �?leny lze docílit interního konsensuálního řádu s dlouhodobou platností a eliminaci excesů.

Vnitřní hierarchie a mocenská struktura není vzhledem k požadavku osobní znalosti �?lenů prvořadá. Někdo tomu velet musí. Je nepodstatné, zda je ná�?elník dědi�?ný a nevyvedený následník je odstraněn silou nebo je demokraticky volena rada starších… Sme�?ka si poradí - nebo zanikne. Tento prostý a všem �?lenům obecně známý fakt vede vždy k nastolení varianty vedoucí k přežití, je-li toho sme�?ka schopna. Jiný systém je efektivní v době expanze, jiný při obraně. Období dostatku klade jiné požadavky než restriktivní politika za nepříznivých okolností. Sme�?ky, které dlouhodobě porušily základní algoritmy přežití sice �?asto vstoupily do bájí a legend, avšak nepřežily.

Jediným neakceptovatelným systémem sme�?ky je anarchie. Nastolení anarchie, ať již cílené nebo jako důsledek rozpadu mocenských struktur znamená faktický konec. Selhání mocenské hierarchie nebo interní nesoulad dlouhodobých cílů nutně vede k rozpadu sme�?ky na dvě �?i několik samostatných seskupení, které, byť menší, mají vzhledem ke své jednotě a kompaktnosti vyšší naději na přežití a prosazení svých cílů.

Příslušnost ke sme�?ce i její vlastní existence může být deklarována až komediální �?i rituální formou stejně jako může zůstat (také záměrně) zcela nepovšimnuta. Existuje však spolehlivý rozpoznávací mechanismus, který na pravděpodobnou existenci podobného uskupení upozorní. Sme�?ka vždy považuje interní pravidla chování za nadřazena zvyklostem okolí. Špinavé prádlo si pereme sami. Ne nadarmo bývá nejvyšším trestem ztráta ochrany �?i podpory sme�?ky a vydání �?lena okolnímu prostředí.

Úroveň překrytí interních (vnitrosme�?kových) norem chování s obecně platným pohledem je sice měřítkem pro posuzování sme�?ky okolím, ale zároveň také ukazatelem možností okolí naplnit představy �?lenů sme�?ky obecnou spole�?ností.

Z výše uvedeného lze extrahovat základní podmínky, které sociální skupina musí splňovat, aby ji bylo možno ozna�?it za sme�?ku:

přímá osobní znalost všech �?lenů sme�?ky navzájem
jednozna�?ný systém řízení a odpovědnosti
nadřazenost interních norem nad okolní

Není bezpodmíne�?ně nutné ozna�?it veškeré sociální skupiny, vyhovujícím uvedeným podmínkám, za sme�?ky. Co však sme�?kou nazveme tyto podmínky splňovat musí.

Existuje další, velmi důležité pravidlo. Není však již limitující pro ozna�?ení nějaké skupiny za sme�?ku, ale ur�?uje její typ:

míra dobrovolnosti setrvání jedince ve sme�?ce

Nejnudnější �?ást máme za sebou. Považoval jsem však za nutné více rozvést své pojetí sme�?ky. Další úvahy z tohoto pojetí striktně vycházejí a volná interpretace sociální skupiny jako sme�?ky bez ohledu na uvedené podmínky může zcela změnit smysl příspěvku.

Kde se stala chyba

aneb pro�? vlastně sme�?ky…

Zdánlivě idylický pohled do dávné historie lidstva, kdy se po Zemi potulovaly sme�?ky různých typů i velikostí svádí k jednoduchému a efektnímu, avšak zavádějícímu závěru - posuzování lidského konání jako prosté funkce přirozeného výběru. K této presumpci se vrátíme, nastavíme ovšem jiné vstupní podmínky.

Vzájemné soupeření, do�?asná spojenectví i nelítostné sebezni�?ujcí boje dopomohly k eliminaci sme�?ek, které nedokázaly nalézt efektivní algoritmus přežití. Úspěšní se u�?ili od úspěšnějších a spole�?ně likvidovali méně přizpůsobivé. Stále se pohybujeme v etapě boje o přežití, prosté funkci zachování života.

Tato etapa vývoje bezpochyby podporuje univerzální pohled na evoluci jako přežití schopnějších a přizpůsobivějších. Nic proti tomu.

Pozastavme se však v základním biologickém prostředí. Úspěšné zvládnutí algoritmu přežití za jinak neměnných vnějších podmínek znamená téměř vždy stagnaci vývoje a extenzivní rozvoj entity. Nastupuje faktické přemnožení, vy�?erpání potravních zdrojů a následná redukce populace. Tato kritická situace sice opět nastartuje standardní vývojové impulzy, nikoliv však mezidruhové. Výsledkem bývá získání schopností efektivnějšího využití zdrojů a jisté schopnosti samoregulace v rámci původního druhu.

Standardní evolu�?ní proces vede k získání vlastností, umožňujících přežití v rámci systému. A�? je systém dynamický, prvotně se mění entita, nikoliv systém.

Během evolu�?ního cyklu došlo u jednoho živo�?išného druhu k zajímavé odchylce, která jej vy�?lenila ze zbývající skupiny. Není te�? podstatné, pro�? a jak došlo k přelomovému skoku nebo zda byl odněkud importován… Prostě je a vnáší další dimenzi do vývojové logiky. Neplatí zažitá forma evolu�?ního diagramu, při jehož aplikaci dochází k adaptaci druhu na vnější podmínky a tyto jsou ur�?ovány nezávisle na vůli druhu.

Odpovědí na ohrožení druhu již není (nemusí nutně být) nalezení efektivního algoritmu přežití ve stávajícím systému, ale úprava systému samotného.

Relativně prostá evolu�?ní logika, ve které úspěšnost přežití je funkcí reakce entity na vnější prostředí a kladné hodnoty dávají naději, kdežto záporné jsou terminující dostává závažné trhliny. Stav vnějšího prostředí se �?áste�?ně stává funkcí potřeb jednoho druhu. Nejde ovšem o pouhé prohození úloh (tedy relativně statický druh místo relativně statického prostředí), ale změnu rovnice o jedné neznámé s jedním správným výsledkem na soustavu dvou rovnic s dvěmi neznámými, při�?emž výsledek nelze objektivně ověřit.

Vrátíme se na za�?átek. Evolu�?ní výklad jako takový ztratil schopnost ur�?it předpokládané limity, v nichž se musí pohybovat výsledek procesu (pokud za výsledek nepovažujeme pouze přežití jako takové). Cílový stav může nabývat jakékoliv hodnoty od maximálního přizpůsobení druhu a nulové úpravy prostředí po maximální úpravu prostředí a nulový vývoj druhu. A existuje i cesta zpět…

Dnes již nelze odpovědně odhadnout reakci lidského druhu na vliv prostředí. Vždy je možno o�?ekávat snahu o změnu vstupních podmínek.

Důsledky tohoto stavu jsou jasné. Přímá úměra posuzování kvality jako schopnosti reagovat na změny prostředí je diverzifikována možností úpravy vstupních podmínek, což ovšem znamená neuvěřitelné množství kombinací. Prosté evolu�?ní nejlepší vyhrává přestává platit. Jednosměrná ulice ztratila (do�?asně) svoji výlu�?nost. Je to chyba? Není to chyba? Záleží na úhlu pohledu a kone�?ným hodnotitelem bude �?as.

Prediktivnost jednání sociálních uskupení i jednotlivců je však vzhledem narušení přímo�?arého evolu�?ního vzorce podstatně obtížnější než v případě standardního darwinovského modelu světa. A�? lidstvo ztratilo jakéhokoliv soupeře na této zemi a o boji za prosté přežití nemá vůbec smysl diskutovat (vynechávám kosmické katastrofy planetárních rozměrů a podobně), o�?ekávaný zlatý věk nenastal. Máme nového nepřítele - sebe sama a vytvořili jsme si jej právě změnou původních podmínek, tím, co nás vy�?lenilo za světa zvířat.

Faktická schopnost měnit vstupní podmínky neguje svatý grál evolucionistů - jistotu pozitivního směru vývoje ve stále vyšších kladných hodnotách. Možnost cesty zpět dává smysl teoriím uvažujicím o jiné vývojové trajektorii než lineární přímce.

Složitý sociální systém se při ztrátě funkce rozpadá na základní stavební prvky, které dokáží odolat tlaku okolního prostředí a zároveň jsou schopny ú�?inné obrany proti vlastnímu druhu - lidské sme�?ky. V období relativního bezpe�?í jsou marginální formou, v případě ohrožení zažívají renesanci. Nelineární vývojová křivka může nabývat prakticky neomezených hodnot a v libovolném okamžiku můžeme být na po�?átku stejně jako u konce. Sme�?ky byly, jsou a budou…

Státy jako supersme�?ky

aneb -ismy ve velkém balení nefungují…

Sme�?ka může reálně fungovat v podstatě s jakoukoliv mocenskou strukturou, jsou-li naplněny úvodní tři body. Disponuje nesmírnou autoregula�?ní schopností, který z ní vytváří dynamickou sociální jednotku schopnou přiměřeně reagovat na vnitřní i vnější podněty. Podívejme se na (moderní) stát z pohledu naplnění tří základních podmínek:

Přímá osobní znalost všech �?lenů sme�?ky navzájem - mohou existovat ministáty, kde lze tento bod považovat za splněný. Za normálních okolností však nelze o osobní znalosti všech ob�?anů navzájem vůbec uvažovat.

Jednozna�?ný systém řízení a odpovědnosti - v případě porušení první podmínky (velikosti sme�?ky) je přímý výkon funkce konkrétní osobou a přímá odpovědnost za svá rozhodnutí každému jednotlivému ob�?anu z technického hlediska prakticky nemožná a se zastupitelskou demokracií fakticky neslu�?itelná.

Nadřazenost interních norem nad okolní - tento bod ve smyslu nadřazenosti vlastních právních norem nad normy okolních států bývá naplněn, ovšem snahy o (ú�?elovou) eliminaci tohoto principu není možno přehlédnout.

Podle uvedených pravidel nelze (moderní) státy za sme�?ky považovat. Sme�?ky však mají být nejefektivnější formací vůbec. Něco není v pořádku. Rekapitulujme si velmi zběžně historický vývoj spole�?enských formací:

Vítězství lidstva jako živo�?išného druhu ve svém boji o přežití je dáno fenoménem, který nemá žádné obdoby - schopnost a ochota vyprodukovat �?ehokoliv více, než je potřeba k přežití. Následná specializace (sme�?ek) podle schopností a podmínek vede nejprve k prosté výměně, později k nalezení prakti�?tější směnné jednotky, ve svém kone�?ném důsledku peněz. Prosté hromadění prostředků bez možnosti jejich realizace (použití) nedává smysl. Stále více nabývá na významu velikost trhu a koupěschopnost obyvatelstva.

Člověk jako jedinec má jediný etalon, podle kterého posuzuje svoji úspěšnost - ostatní jedince. Pokud má A padesátkrát větší prostředky, než dokáže utratit, je znevýhodněn proti B, kerý disponuje majetkem dvakrát větším.

Od prostého vybíjení se sme�?ek navzájem pro loviště nebo naleziště přecházíme k výhodnějšímu ovládání jedné sme�?ky (sme�?ek) jinou. Vznikají říše na bázi otrokářství, vládnoucí sme�?ky obchodují mezi sebou navzájem. Racionalizací metod získávání zdrojů však velikost trhu opět nedosta�?uje a je nutno poněkud uvolnit striktní omezení, vyřazující obrovskou masu obyvatelstva (otroky) z procesu spotřeby nad rámec prostého přežití. Lidem je poskytnuta možnost svobodného rozhodování v rámci pravidel, ur�?ovaných vládnoucí skupinou.

Sme�?ky již nejsou prvotně vymezeny teritoriálně. Institut vlastnictví vymezuje nové hranice, nikoliv již geografické, ale v ekonomickém prostoru. Plošné poskytnutí práva vlastnit tento princip legalizuje a eliminuje možnost majetkové revize a přerozdělení.

Toto uvolnění akceleruje další kolo (nad)výroby. Pro držitele rozhodujících ekonomických prostředků přináší nutnost opětovného rozšíření trhu. Pokra�?ující uvolnění vazalského postavení většiny lidstva však představuje (pro vedoucí sme�?ky) bezpe�?ností riziko. Dosud zřetelnou mocenskou strukturu - kdo ovládá ekonomické prostředky ovládá i obyvatelstvo nahrazují různé formy vlády lidu (řecky démos=lid, kratos=vláda, tedy demokracie). Míra volnosti je však dána ekonomickým prostorem stanoveným majiteli ekonomických prostředků. Dokon�?ená legalizace vlastnictví nejen těchto prostředků, ale také geografického prostoru nenabízí jinou (nenásilnou) eventualitu.

Velmi zajímavé je z tohoto pohledu zrušení přímé směnitelnosti peněz za (nejen) zlato. Ostraněním poslední přímé vazby oběživa jako takového na fyzickou materii existující nezávisle na vůli majitelů ekonomických prostředů je zcela otevřena jednosměrná cesta lidstva do virtuální ekonomické reality s vlastními zákony.

Nastavené (ekonomické) limity spole�?enského vývoje však dosud nejsou zcela komplexní. Přímý (vále�?ný) konflikt lze předpokládat zpravidla v případě, že jde o uchvácení (přírodního) zdroje, který nelze bu�? vůbec, nebo efektivně nahradit ně�?ím jiným. V takovém případě naráží virtuální ekonomický prostor na hranice, které dosud není schopen překro�?it.

Vítěz války bývá medializován, oslavován, veleben. O hrdinských skutcích se filmují oscarová veledíla. Opravdovým vítězem se stává ten, kdo ovládne zdroje poraženého.

Stát jako nástupce předchozích mocenských uskupení je zcela umělou formou. Slouží k prosazování zájmů skupin (sme�?ek), které dokáží nastavit a regulovat limity, definující rámec vývoje. Je daní za nezbytnou kontinuitu práva a sociálního smíru. Poskytuje ochranu majitelům ekonomických prostředků do doby, než dokáží ekonomický virtuální svět zcela ovládnout.

Demokratizace spole�?nosti v rámci nastavených pravidel dává lidem zdánlivou svobodu - každá má právo zvolit si vlastní cestu. Pouze jedna je však výhodná. Bezprecedentní snahou o vnuknutí myšlenky sounáležitosti jedince se státem rozbíjí efektivní strukturu případné konkuren�?ní sme�?ky. Stát je prezentován jako garant rovnosti a práva. Tuto funkci může také (zatím) reálně vykonávat.

Je-li něco dost veliké, většinou nikdo nepozná, že je to k ni�?emu. Vždy se najde někdo, kdo to bude chválit jen proto, že něco tak velikého prostě musí být užite�?né.

Postupně je odbouráváno vše, co lze ú�?inně využít pro realizaci skupinové (skupiny jako sme�?ky) vůle. Příliš velká komunita jedinců není schopna nalézt jiného spole�?ného jmenovatele než mít se dobře a stále lépe. Vzájemným bojem jednotlivých skupin je posilována mystifikace svobody a demokratického rozhodování, ovšem jediným výsledným vektorem protichůdným požadavků může být snaha o ekonomický prospěch, tedy závislost na ekonomických prostředcích ovládaných konkrétní osobou (osobami).

Prvotní snahou je rozšíření po�?tu jedinců, kteří se spolu musí na ně�?em shodnout. Akceschopnost skupiny prudce klesá s po�?tem formálně rovnocenných �?lenů.

Demontáž systému dědi�?né moci a tím i odpovědnosti fakticky eliminuje možnost trvalého fyzického výkonu vlády konkrétní skupinou. Tato vlastnost, a�? je chápána jako nejvyšší přínos demokracie však spolu s kontinuitou vlastnických vztahů davá faktickou jistotu statutu quo vlastníkům rozhodujících ekonomických prostředků, kteří již přímý výkon vlády standardně nepotřebují.

Systém �?asově omezených volebních období umožní nalézt viníka případných neúspěchů vždy mimo aktuálně vládnoucí skupinu. V kombinaci s nemožností osobního prověření lze věřit nebo nevěřit, nikoliv však vědět.

Motivací obyvatelstva pro přijetí fakticky uměle vytvořené skupiny za sme�?ku je jistá míra přerozdělování, což vylu�?uje z rozhodování nejsilnější lidský pud vedoucí k živelnému vzniku funk�?ních sme�?ek s vlastními pravidly (zákony), totiž obavu o přežití. Záměrně budovaná představa o vlastní (národní) vyjime�?nosti představuje velký manipulativní potenciál a ochrana vlastních ob�?anů před zásahy ze strany jiných států fakticky navozuje pocit sounáležitosti.

Zásada skupinové ochrany jedince před okolním prostředím bývá obětována jako poslední a znamená prakticky rezignaci na funkci vymezené skupiny.

Stát v moderním pojetí není sme�?ka. Snahy o přiřazení funkcí sme�?ky státu vedou k nestabilitě (komunismus, fašismus) a ve svých důsledcích jsou velmi výrazně kontraproduktivní. Naproti tomu efektivní model sme�?ek vhledem ke svým základním vlastnostem (dosažení rovnovážného stavu) není schopen vytvořit dostate�?ně velký (růstový) ekonomický prostor a vede ke vzájemným konfliktům. Ú�?elová symbióza je však do�?asná a stát je jen další v řadě sociálních formací. Není cílem, pouze nástrojem. Nikoliv posledním.

Lesk a bída kolektivismu

aneb pro�? se nám stále něco nelíbí…

Osvícení jedinci stále hledají způsob nápravy skute�?ných i předpokládaných (nejen) sociálních křivd. Lákavá myšlenka je podložena rozumnou úvahou vyplývající ze zkušeností s funk�?ním systémem malé sociální skupiny. Za předpokladu dodržení základních atributů sme�?ky je opravdu kolektivismus životaschopnou formací. Klasická rodina je typickým příkladem fungujícho socialismu - každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb. Pro�? tedy nelze aplikovat toto schéma na širší spole�?nost? Odpově�? není jednoduchá - ono to lze. Ale zpravidla je výsledek pochybný a v �?ase neživotaschopný.

Kde se nají pět lidí, tam se nají i šestý - odvěká pravda kolektivismu. Její extrapolace směrem k nekone�?nu je jednou ze základních chyb socialistů.

Vraťme se k tříbodovému testu sme�?ky (přímá osobní znalost - jednozna�?ný systém řízení a odpovědnosti - nadřazenost interních norem nad okolními). Již první bod limituje velikost skupiny, v níž má kolektivismus fungovat. S odpovědností je také problém, neboť hmotné rovnostářství nemotivuje ani nedává prostor k rozvinutí jedinců schopných být vůd�?ím elementem. Pouze poslední bod může být za konkrétních okolností bezproblémově dodržen.

Dlouhodobě udržitelný kolektivismus je podmíněn dobrovolností. Stejně jako existují jedinci, kteří chtějí vždy a všude zaujmout �?elní místo na spole�?enském žebří�?ku nebo prostě mít vlastní život, existují i lidé, pro které je kolektivismus přirozenou formací. Východiskem není vzájemná koexistence různých systémů - lidé toužící po hiearchickém individualismu nutně potřebují ty, nad které vynikají nebo od kterých se odlišují, jinak jejich úspěch a životní styl ztrácí smysl. Vzájemné prolínání příslušníků různých formací není prakticky možné, neboť bortí hodnotová měřítka všech zainteresovaných.

Za předpokladu dobrovolnosti je větším nebezpe�?ím fungující kolektivismus pro individualistu než naopak. Likviduje bez náhrady spole�?enský řád daný vlastnictvím ekonomických zdrojů.

Stále však není vysvětlen krach veškerých pokusů o kolektivismus v sociálních skupinách větších než sme�?ka. Odpově�? je jednoduchá - lidská různorodost. Není vhodnějšího místa pro vznik individualisty než rovnostářská spole�?nost. Každý jedinec má jiné představy o svých potřebách a cílech. Vzniku přirozeně separovaných skupin brání stávající rozdělení prostoru na pevně vymezené státy a individuální ovládnutí zdrojů.

Sociální spole�?enství determinované vymezeným geografickým územím vždy přináší potla�?ení jedné nebo více skupin jinou.

Nelze-li využít přirozené autoregula�?ní schopnosti sme�?ky k separaci jednotlivých zájmových skupin do samostatných uskupení, nutně dojde k porušení základního kriteria funk�?ní sme�?ky - totiž velikosti a osobní znalosti. S narůstající velikostí skupiny nelze aplikovat přímé řízení a vzniká zastupitelská vrstva, která vyžaduje výlu�?né postavení. Tím se stává zajímavá pro individualisty, kterým nebyla umožněna realizace v jiné formaci. Nevyhnutelným důsledkem je vznik řídící sme�?ky s totalitními praktikami a rozpad spole�?nosti.

Nelze-li kolektivistickou spole�?nost separovat podle jednotlivých skupin, existují pouze dva možné postupy. Bu�? lze direktivně míru potřeb omezit, nebo naopak pokrýt jejich celkovou množinu. Obě strategie jsou spolehlivě likvida�?ní.

Stále budou existovat snahy o kolektivistickou spole�?nost. Nemohou být úspěšné bez demontáže systému individualistického vlastnění zdrojů a územního �?lenění států.

Sou�?asná funkce

aneb jak fungují sme�?ky, které neexistují…

Snad naposledy se vrátíme k základní otázce - pokud jsou sme�?ky tak efektivní sociální formace, pro�? vlastně lidstvo není organizováno ve sme�?kách? Pro�? tedy existují státy, nadnárodní korporace, globální instituce?

Odpově�? je prostá. Sme�?ky stále existují. Dnes vzývaný fenomén svobodného individualistického jedince je jen další �?lánek v řadě otrok - nevolník - dělník - svobodný ob�?an. Každý stupeň vždy znamená výrazné zlepšení postavení �?lověka a dodává tomuto vývoji nezpochybnitelnou legitimitu. Zároveň otevírá další prostor pro expanzi držitelům ekonomických zdrojů. Komplexní (zpětná) restrukturalizace lidstva do sme�?ek však není (vzhledem ke své přirozené snaze dosáhnout rovnovážného stavu) v zájmu již existujících uskupení.

Sme�?ka může mít podobu rodinné firmy, lobbistické skupiny, akcionářů držících kontrolní balík nadnárodního koncernu, provin�?ní cirkve nebo třeba užšího vedení politické strany. Aplikace tříbodového testu (osobní znalost - mocenská struktura - interní normy) na posuzovanou skupinu ledasco napoví.

Sme�?ky již nepotřebují ovládat fyzicky své vazaly. Prostřednictvím ekonomických nástrojů ovlivňují funkce států. Existence jedince nezapojeného do peněžního systému se stává v moderní technické spole�?nosti nemyslitelnou. Vznikající varieta spole�?enského řádu je založena na jednotkách směny, které nabývají stále virtuálnější povahy.

Reálná míra volnosti v rámci systému je dána množstvím finan�?ních prostředků, které můžeme �?i chceme na dosažení dané úrovně vynaložit.

Konstrukce demokratické dělby moci dává možnost identifikace ob�?anů se státem. Nabízí autentickou možnost ovlivňovat vnitřní i vnější politiku státu za předpokladu zachování právní a majetkové kontinuity. Nelze ovšem (dlouhodobě) překro�?it předem nastavené ekonomické limity. Také zpochybnění vlastní existence a ú�?elnosti státu nepatří k podporovaným �?innostem.

Akceptací prostředků směny (peněz) jako podmínky pro realizaci jakékoliv aktivity je dána možnost řízení pouhým směrováním zdrojů bez potřeby přímého výkonu moci.

Faktickou podřízenost ob�?ana státu lze demonstrovat na úhelném kameni sou�?asného systému, právu na soukromé vlastnictví. Daň z nemovitostí je vybírána (necháme stranou její výši a funkci, se stejným výsledkem můžeme aplikovat jakýkoliv poplatek nebo daň) právě z principu vlastnictví nemovitosti. Nebude-li placena, logickým důsledkem by byla ztráta státní ochrany vlastnického práva. Nikoliv. Kone�?ným důsledkem bude exekuce nemovitosti a její nevýhodný prodej v nucené dražbě. Vlastnictví za�?íná náhle připomínat spíše pronájem, ovšem náklady hradí (pseudo)vlastník, na výnosech již stát participuje.

Stát poskytuje služby v kvalitě a rozsahu, jak sám uzná za vhodné. Za své služby požaduje cenu, kterou sám také stanoví a tyto služby neumožní neodebírat.

Temné síly nebo tajuplná spiknutí? Ne. Prosté využití schopností a zdrojů efektivně organizované sme�?ky. Možnost volby zůstává otevřena a jen z vlastní vůle se řadíme do konkrétních skupin. Importovaný princip většinového rozhodování je nejsilnější zbraní sme�?ek při eliminaci konkurence. Glorifikace individualismu a sou�?asné vytváření závislosti na organizování života neadresnou spole�?ností představuje živnou půdu pro expanzi jedinců zcela neschopných funkce v jakékoliv přirozené sme�?ce. S jejich rostoucím po�?tem se demokratická spole�?nost stává zcela paralyzovanou a naplňuje tak základní předpoklad této etapy, totiž zachování ekonomicky nerovnovážného stavu.

Naděje �?i prokletí

aneb je to dobře nebo špatně?

Nepřisuzuji sme�?kám morální znaménko. Ať jsou I. nebo II. typu, vždy mohou prosazovat cíle dobré �?i špatné, metodami �?istými nebo zavrženíhodnými. Jejich samotná existence plně odpovídá lidské přirozenosti. Přesto provedeme letmé zhodnocení kladů a záporů z hlediska ob�?anské spole�?nosti.

Vliv sme�?ek, který lze považovat za (podmíněně) pozitivní:

akceschopnost - sme�?ky ze své podstaty dokáží reagovat na nepředvídané okolnosti okamžitě, což zastupitelská demokracie (zcela programově) nedokáže.
eliminace excesů - aplikací technologie moci dokáží zastavit taková okrajová hnutí a směry, která jsou ze svého principu demokratickými metodami nepostižitelná. Na druhou stranu lze tímto způsobem neutralizovat i zcela regulérní, ale znepřátelenou sme�?ku.
akcelerace technické rozvoje - koexistence sme�?kového uspořádání spolu s nezařazenou většinou obyvatelstva vytváří potřebnou míru (spole�?enské) entropie, motivující k mobilizaci duchovního potenciálu.
snaha o zajištění rovnováhy - vzájemně bojující �?i konkuren�?ní sme�?ky dokáží kooperovat, pokud by vzájemné boje mohly dospět do fáze zpochybnění vlastní podstaty vlastnictví (tedy nedopustí nové plošné majetkové přerozdělení)

A (opět podmíněně) stanovená negativa:

korekce demokratických mechanismů - limity výkonu demokratické moci jsou nastaveny nedemokraticky. Otázkou zůstává, zda toto hledisko nemělo být také v soupisu kladů.
majetková segregace - vě�?ný evergreen všech sociálních teorií. Vzhledem k vnitrodruhové konkurenci představuje prakticky neodbouratelnou vlastnost, korigovatelnou pouze mírou výhodnosti přerozdělování.
nehospodárné využití neobnovitelných zdrojů - pro sme�?ky výhodná koexistence s nezařazenou většinou obyvatelstva zároveň přináší obrovský tlak na surovinové zdroje. V sebezáchovné snaze zajistit nesourodé skupině (tedy neefektivní formaci) jedinců stále vyšší životní standard jsou generována naprosto zbyte�?ná nová ekonomická odvětví (implementace nových potřeb) a drancovány neobnovitelné zdroje.

Podmíněnost těchto kategorií je dána odlišnými spole�?enskými potřebami podle globální situace a případných kone�?ných cílů proměnlivých v �?ase. Díky přirozené tendenci jedinců ke sdružování do sme�?ek v případě ohrožení lze odvodit agregátní ukazatel vztahu sme�?ek a celkové poulace. Tento koeficient sme�?kovitosti udává tendenci spole�?nosti k radikalizaci, jeho doplňková funkce vyjadřuje schopnost spole�?nosti uspokojovat individuální potřeby ob�?anů.

k^sme jako poměr ob�?anů sdružených v nějaké formě sme�?ky vzhledem k celkovému po�?tu ob�?anů sdružování schopných. V intervalu 0 - 1 ukazuje úroveň radikalizace (sme�?kovitosti) ob�?anské spole�?nosti, přižemž hodnota 0 představuje zcela neakceschopnou demokratickou utopii a 1 znamená 100% roz�?lenění spole�?nosti do sme�?ek se sklony k rekonfiguraci systému do rovnovážné polohy.

1 - k^sme komplementární ukazatel představující schopnost spole�?nosti uspokojovat potřeby obyvatelstva, kdy 1 znamená všeobecný pocit blahobytu materiálního i duchovního a hodnotu konvergující k nule již provázejí barikády.

Naděje �?i prokletí? Ani jedno, ani druhé. Přirozený běh věcí, který je dán lidskou predispozicí. Narušení rovnováhy vedoucí až k radikálním řešením je vlastností všech dynamických sociálních systémů schopných působit na okolní prostředí. Sou�?asný stav je determinován zdroji, které máme k dispozici a formou aplikace vědeckých poznatků. Zdroje nejsou zdaleka nevy�?erpatelné a dohlédnout důsledků všech zásahů do okolního prostředí také nejsme schopni. Jediná věc je pravděpodobná - bude-li existovat svobodný lidský druh, budou také existovat sme�?ky. Žádné imaginární temné strany nebo tajuplní externí hybatelé. My, lidé. Někdy v invisible módu, někdy zřetelní.

Vize budoucnosti

aneb co nás snad ne�?eká a mine…

Úhelný kámen spole�?nosti tvoří finan�?ní (směnné) nástroje. Ztráta funkce by znamenala konec spole�?nosti v té formě, jak ji známe. Pravděpodobnost takového scénáře však není příliš velká. Chybná měnová politika je (za cenu zna�?ných ztrát) korigovatelná a přechod k virtuální formě ji �?iní technicky zranitelnější, nicméně podstatně odolnější vů�?i vnějším vlivům a daleko snáze manipulativní interními zásahy. Totální zhroucení systému směny bez náhrady je možné pouze za extrémních okolností:

nemožnost realizace (nic není ke koupi, směně) - technicky pochybné, jako jednotka směny může být chápán také život jedince v případě, kdy jiný jedinec má schopnost jej ovlivnit.
zbyte�?ná transakce - veškeré potřeby jedince mohou být automaticky uspokojeny v neomezeném rozsahu. Kone�?ná, vystupovat.

Jednotky směny (bez ohledu na jejich formu) s námi zůstanou po celou dobu trvání této civiliza�?ní epochy. Cokoliv, �?ím se �?lověk může odlišit od ostatních (tím také získat konkuren�?ní výhodu) může být předmětem směny a lze vyjádřit konkrétním hodnotovým měřítkem.

Nalezení nevy�?erpatelného zdroje dostupné energie je téma sci-fi románů. Ještě méně pravděpodobnější je bezproblémové rozšíření případného objevu ve prospěch všeho obyvatelstva. Daleko lépe lze předvídat krajní odpor všech sme�?ek ovládajících sou�?asné zdroje a podílejících se na jejich využití.

Sociálně přijatelná majetková (třídní) struktura spole�?nosti je v zájmu sme�?ek ovládajících ekonomické prostředky. Z prostého výrobního nástroje se konzumní jedinec stává nezbytnou sou�?ástí ekonomického systému nelineárně rozdělujícího generované výsledky �?innosti. Jako problémová se však jeví míra �?erpání především neobnovitelných zdrojů. Cíleně udržovaný nerovnovážný stav sice přináší žádoucí ekonomický efekt, po vy�?erpání zdrojů však nebude možno zachovat stále zvyšující se ekonomickou úroveň obyvatelstva. Spole�?nost jako taková se opět bude snažit zaujmout rovnovážnou hladinu.

Případná neschopnost sme�?ek disponujících ekonomickými prostředky zajistit požadovanou celospole�?enskou ekonomickou úroveň povede k radikalizaci. Přestane fungovat pracně budované bludiště komplikovaných zákonů a (nejen) majetkové právo bude opět vyjádřeno prostou schopností svůj nárok obhájit.

Vize budoucnosti nemusí být nutně zcela pesimistická. Rovnovážnou úroveň lze nastavit také nenásilnou cestou. Nutnou podmínkou je však globální rozdělení majetku ve stabilní struktuře mocných sme�?ek před vy�?erpáním neobnovitelných zdrojů. Zdá se, že tyto dostihy právě přecházejí do finále.

Epilog

aneb co jsem tím říci chtěl a nechtěl…

Nesouhlasím s mnohým, co z těchto úvah vyplývá. Ani zdaleka se mi nelíbí vše, co tyto úvahy charakterizuje a �?ím se vyzna�?uje jejich praktické použití. Přesto však nabízejí vysvětlení tam, kde snahy o lepší spole�?nost tragicky selhávají. Je to svět silných, svět přirozeného výběru. Bez znaménka, atavismus v nás. Ale také to není svět bez naděje…

Žalý (text byl poprvé uveden na pavou�?ím blogu v průběhu dubna až května 2005)

Můžete zasílat komentáře k této stránce...

Komentáře: 15

Jaka
Únor 1st, 2006 at 11.49
Tedy pavou�?í kamarádi, jste bezva parta, a všichni jste chytli bacila blogového. To je paráda. Jenže milý pV. tohle já nepře�?tu, i kdybych měla fůru �?asu. A že bych si to pře�?íst fakt moc chtěla, protože mám pocit, že Vaše vidějí světa je mi z té pavou�?í sme�?ky nejbližší. A v sou�?asnosti MaYdino, tedy její absolutně. Pavouci mi připadají jako parta paragánů, která si vždycky vystoupá do nějaké nerealistické sféry a tam si medí v atmosféře tak vlídné k jejich snům. Krásným snům o ideálním všehomíru. K nereálným snům, neboť tento svět obýváme i s dravci, hlupáky a egoisty. A svět je tržiště, soutěž, konkurence. A prakti�?nost a pracovitost. Ideály mohou jen ur�?ovat směr, mantinely, snad cilový stav, k němuž bychom měli směřovat, ale nikdy nedospějeme.. Protože jsme každý jiný a každý ten cíl vidíme trochu jinak, ale cestu k němu už naprosto jinak.. Já myslím, že křesťanství a socík nás rozmazlil, neu�?il nás odmala po�?ítat s predátory, rozeznávat rizika a připravovat se na ně.. Ale predátoři do každého spole�?enství patří, trénují náš postřeh..

Hernajs, zase filozofuju, to si musím odpustit, �?as je neúprosný. Mějte se fajn, �?loví�?ku s logem pV., já jen, že pro smrtelníky jako su já, je tahle barevná úprava absolutně ne�?itelná, to je fakt škoda. Jestli jsem tu něco napsala, �?ím jsem opakovala ně�?í slova �?i téze, tak pardon, ale takto cítím. .
pV.
Únor 1st, 2006 at 12.27
Díky za moc hezký komentář. A žádný strach, více bytostí žádá tento text v nějakém klasickém formátu, který si budou moci upravit podle svých představ. V dohledné době doplním ještě jednu kapitolu, kterou jsem se odhodlal uvolnit (Lesk a bída kolektivismu:-) a potom vytvořím odkaz na stažení �?istě textové verze.
krabat
Únor 4th, 2006 at 19.40
Diky, pV, koelktivisticka kapitole je vyborna. Ze v rodine dela kazdy podle svych moznosti a kazdy dostava podle svych potreb, to mne takhle vubec nenapadlo, bravo!

“Stále budou existovat snahy o kolektivistickou spole�?nost. Nemohou být úspěšné bez demontáže systému individualistického vlastnění zdrojů a územního �?lenění států.”

Budou cim dal trvanlivejsi, cim vetsi plochu zakladny hierarchicke pyramidy budou mit. Idealem je jeden clovek a zbytek civilizace. Zadna politbyra, zadne sjezdy. V budoucnosti tohoto cloveka zastoupi robot, treba kompjutr a vsichni se staneme otroky sami sobe.

Chytri vlastnici spol. s.r.o. se netituluji jako vlastnici, ale jako generalni reditele, aby podporili identifikaci a kolektivismus ve sve firme, kterou sami ovladaji. Tohle casem nepujde, mozna se budouci vlastnik zemekoule bude prochazet inkognito po korzu a hadat se s prodavackou zmrzliny.
pV.
Únor 4th, 2006 at 20.47
Díky, ale zrovna tuhle kapitolu považuji za nejvíc ošizenou - škrtal jsem, měnil sloví�?ka… Ať jsem dělal co chtěl, stále mi všechny negativní připady nějak připomínaly sou�?asnou Evropu. Až tak ak�?ní být nechci :-)
Jak hodláš vyřešit rozpor mezi kolektivisty a individualisty? Až bude všeho dost, pozbude to smyslu? Obávám se, že nikoliv…
krabat
Únor 5th, 2006 at 20.54
“Východiskem není vzájemná koexistence různých systémů”
“Ať jsem dělal co chtěl, stále mi všechny negativní připady nějak připomínaly sou�?asnou Evropu.”

Nemyslim, ze pokud pujdem ke korenum, vymyslime jeste neco noveho. Nejpodivuhodnejsi a zajmu hodne na dnesnich evropskych dejinach je to, ze po nedavne porazce dvou obrovskych kolektivnich hnuti- narodniho socialismu v Nemecku a narodniho socialismu v Rusku je Evropa opet socialisticka.

Nemyslim si, ze by to bylo tim, ze by se lide nepoucili. Podle mne jsme slozeni ze dvou sil, kolektivisticke a individualisticke, ktere se perou navzajem o nadvladu. nekdo opravdu se citi dobre dobrovolne zarezane v kolektivu, jiny v techze podminkach nemuze vubec dychat. Sily se scitaji a podobne hybaji i celou spolecnosti.

Priklad soucasne Evropy je preci uplne paradoxni: takova hrozna zkusenost s kolektivismem, takova snaha a osveta se jej vyvarovat a vyhnout se mu, ale lide pritom tohle vubec nechteji slyset, protoze to NEMOHOU slyset. Vicekrat jsem uz daval na sit Kozakovu myslenku:

“Nas svet je permanentne formovan dvema zcela slepymi, nevedoucimi silami, ktere bojujice proti sobe se neustale srazeji pri vecnem boji o nadvladu. Obe tyto tupe sily, ktere rodi zivot a svet se nazyvaji pasya.

Vlada spodniho kamene (zeme) zpusobuje zkazu podporou vseho nizkeho, spodniho, nezodpovedne egoistickeho a vede ke zkriminalizovani veskere populace. Je to sila individualni.

V nastalem nestesti se k moci dostava druha sila, nazyvana nebe, ktera ve snaze potlacit dusledky nadvlady vseho spodniho svaze spolecnost prisnymi a zivot temer zastavujicimi prikazy. To je vojacka, kolektivni sila.”
Jan Kozak: “Koreny indoevropske duchovni tradice�?

Prave proto si myslim, ze nikdy nebude vseho dost, snad jen, az vesmir zase skonci v singularite a bude cekat na dalsi Velky tresk, tedy na uvolneni techto dvou sil.
krabat
Únor 5th, 2006 at 21.37
“Zásadní zlom v Evropské unii tedy nastane nejspíš teprve tehdy, až politici pod tlakem dlouhotrvající krize (v Číně a Indii roste hospodářství o devět respektive sedm procent ro�?ně, v nové Evropě kolem �?tyřech a více procent, ve staré se pohybuje nárůst kolem dvou procent a v USA kolem tří procent) ob�?anům budou muset přiznat, že model státu, který už jen předstírají, se definitivně zhroutil. Pak snad budeme nuceni přehodnotit základní pojmy jako je stát, suverenita, demokracie a globalizace, což povede i k nové politice.”

To jsou slova historika Trestika z Hvizdalova clanku:

http://aktualne.centrum.cz/co-si-mysli/clanek.phtml?id=63997
pV.
Únor 5th, 2006 at 23.55
Souhlas s příspěvky, ovšem při pomyšlení, JAK přehodnotíme základní pojmy jako je stát, suverenita atd. mne trochu obchází hrůza. Ve hře je však příliš mnoho neznámých a beze změny limitujících faktorů (především energetické a potravinové zdroje, životní prostor) se výsledný vektor nemůže příliš lišit od sou�?asného. Nepochybuji, že někdo pravdu o limitních faktorech zná. Pokud ji znají ti, které z toho podezřívám, podle jejich skutků nás ne�?eká nic pěkného a ono přehodnocení bude opravdu gruntovní.
krabat
Únor 6th, 2006 at 9.59
“Příslušníci jihoamerické předincké kultury Huari za sebou podle archeologů nechali oslnivě zářící město, a to doslova a do písmene.
Uspořádali prý velkolepé oslavy se spoustou alkoholu, pak citadelu v jižním Peru zapálili a odešli.
Zatím není známo, pro�? nakonec Huariové z města odešli. Archeologové ale uvádějí, že před odchodem všechny budovy zni�?ili - a pivovar až nakonec.”
http://www.bbc.co.uk/czech/scitech/story/2005/11/051115_peru_archeology_0700.shtml

Limitnich faktoru je hodne, to mas pravdu, zasadni je ale podle mne ten, ze lidi je mnoho a neni uz prostor, kam by mohli odchazet.

Kvalita ostatnich faktoru muze byt promenliva, zalezi na nalade aktualniho informatora. Nedostatek ropy by jiste sel casem nejak obejit, globalnimu oteplovani (zatmivani) by se slo jiste take nejak technologicky postavit, mutujicim virum se jde (v zasade) vyhnout. S prelidnenim toho ale moc lidskeho nadelat nejde.

V kazdem pripade budou budouci politicke kroky neocekavane. Muze to byt vybiti obyvatel stredniho vychodu a nasledna kolonizace, to je ale jen oddaleni problemu. Rozhodne musi dojit k drastickym redukcim: budto obyvatel, nebo svobody.
krabat
Únor 6th, 2006 at 10.07
Ted mi jeste donapadlo:
Mista pro kolonizaci je vlastne jeste hodne- hlavne na Sibiri a v Kanade, spise bude potreba rozrusit centra. Obdobne za staroveku zacali lide odchazet od civilizaci zaplavovych rek. Mozna bude pristi rizene stehovani narodu oznaceno jako “Presidlovani mimo oblasti sluzeb”.

Obyvatele narodnich statu s velikou hustotou obyvatel (Indie) budou osidlovat treba Rusko, nebo Afghanistan. Musi jit do lepsiho, tedy budto se soucasne podminky radikalne zhorsi, nebo euroatlantska civilizace jim v Rusku musi pripravit podminky.

Nicmene soudim, ze pokud nezasahne priroda, politicka reseni se nas, Evropanu, zase prilis (mysleno relativne) nedotknou.
krabat
Únor 6th, 2006 at 10.10
Tak treba tohle:
http://www.blisty.cz/art/21551.html
Jsem tak zblblej, nebo se mi to jen zda? Podle meho osobniho pozorovani bych rekl, ze clanek ma pravdu.
pV.
Únor 6th, 2006 at 20.36
Ten �?lánek znám a také vcelku souhlas. Ob�?as přes zuřivý odpor �?i nesouhlas píšu, že si možná ještě rádi vzpomeneme na svůj Slovanský původ (jako Rusové). A co se týká redukce “přebyte�?ného materiálu” po ztrátě užite�?nosti, to je myslím v textu nastíněno…
krabat
Únor 6th, 2006 at 20.56
“možná ještě rádi vzpomeneme na svůj Slovanský původ”
Taky si vsimni, ze proti nasemu druhorademu clenstvi v EU temer nikdo neprotestuje. Vcelku nam i vyhovuje, da se to vyuzit na mnoho zpusobu. Idea panslovanismu neni vubec mrtva. Vzdycky, kdyz prijedu do Ruska, je mi z nej skoro blbe, ale citim se tam uzasne svobodny. Nekdy si i rikam, ze uchlastat se a pritom objimat brizky a mit plactivou chandru, neni uplne spatny konec. Ba ba, dokonce se mi o tom casto zdava.
Faust
Únor 12th, 2006 at 11.09
Krabate,
k té poznámce o Sibiři: již v roce 1968 stála v u�?ebnici hospodářské geografie pro VŠE věta, kterou si pamatuji dodneška: “Liduprázdné oblasti Sibiře silně kontrastují s přelidněností v ČLR”.
A vzpomínáš na pohrani�?ní incident na Ussuri? A te�? nevím, ale snad gubernátorem Sibiře je stále jistý generál Lebe�?. Jinak ře�?eno, Sibiř je již v jiné zájmové zóně. To jsem ale stratég, že ano?
A to s tou ruskou chandrou myslíš vážně? Až tak je to nakažlivé?
Ale souhlas s tou ideou panslovanismu…
Faust
Únor 12th, 2006 at 11.11
a až te�? jsem si všiml emotikonu v záhlaví téhle stránky… tak nějak byl zpodobňován Perun (nebo Radegast?).
pV - dotaz: to je záměrné?
pV.
Únor 12th, 2006 at 11.37
“Upíří sluní�?ko” je hřích mého mládí, taková interní asociace jing-jang. Slunce bývá znázorňováno jako dárce života, světla, všeho dobrého. Ale ono také zabíjí a dělá jiné neplechy, prostě pouze existuje a my jsme mu šumafuk. A tak jako dítě jsem mu přimaloval upíří zuby a tenhle symbol se táhne celým mým životem :-)

Co jsou to sme�?ky

Kde se stala chyba

Státy jako supersme�?ky

Lesk a bída kolektivismu

Sou�?asná funkce

Naděje �?i prokletí

Vize budoucnosti

Epilog

Komentáře: 15

Nový komentář:

Stránky

Kategorie

Pošta

Admin